Rozhovor s frontmanem kapely Epydemie Mirkem Vlasákem

ROZHOVOR DUŠANA MELZERA S MIRKEM VLASÁKEM Z KAPELY EPYDEMYE

Před několika lety jsem hledal nové folkové kapely, které by mě zaujaly. Stále jsem poslouchal Nezmary, Nerez, Spirituál Kvintet, Vlastu Redla ... Kapely, které jsem poslouchal celé své mládí… A říkal jsem si: „Přece se musely objevit nové zajímavé skupiny?“ Díky sociálním sítím jsem si „na první dobrou“ všiml kapely Epydemye a skupiny Marien. Po několika letech  jsem si pak užil jejich společný koncert v Telči v roce 2025. Kapela Epydemye bude v květnu 2026 koncertovat u nás v Šeberově.

A tak se ptám Mirka Vlasáka (zpěv, kytara) z kapely Epydemye, ve které dále hrají Honza Přeslička – zpěv a kytary, Lucie Vlasáková - zpěv, kontrabas a Tomáš Hobzek – bicí:

Jste z Jižních Čech, z Týna nad Vltavou… Jižní Čechy je líheň mnoha kvalitních folkových skupin. Kdo vás v počátcích vaší muzikantské dráhy nejvíc ovlivnil a proč?

Rodilou Jihočeškou je vlastně už jen Lucka, která spolu s dalším zakládajícím členem Epydemye a vltavotýnským rodákem Lukášem Kazíkem prošla zdejším bluegrassovým podhoubím. Honza pochází z Jihlavy a v mládí ho mimo jiné formovala jihlavská skupina Střepy díky rodinným konexím. Já jsem původně z Kolína, do Týna jsem se za Luckou přiženil. Hodně mě v mládí ovlivnilo hraní na rodinné chalupě, kde se zpívaly písně Mišíka, Kalandry, Kryla, Nohavici.

Album „Stopy nezmizí” z roku 2008 je váš první projekt. Velmi mě zaujala píseň „Ženy mužů”. Pro mě je to vyjádření úcty k ženám… a díky za ně! Je k tomuto textu nějaký příběh?

Myslím, že jestli nás nějaká píseň přežije, pak je to právě tato. Rádi s ní zakončujeme koncerty, jak říká Lucka, je to takový večerníček na dobrou noc. Příběh by nejlépe popsal Honza, autor písně. V prvních dvou slokách vlastně popisuje svoje zážitky, protože dřív často létal na paraglidu a lezl po skalách, další sloky už jsou o fiktivních postavách. Takže ano, je to vlastně pocta ženám, které doma trnou, jestli se těm jejich mužům nepřetočí šňůry na padáku, neuvolní kámen pod nohou nebo je někde ve válce netrefí kulka.   

Kam chodíte na témata? Je za tím zkušenost z rodiny nebo pocit vzdát hold lidem, kteří neváhali obětovat život pro lepší budoucnost? Třeba text písně „Obyčejné fotky” z alba „Maso!” z roku 2011?

Oboje. Témata k desce Kotlina jsme čerpali jednak z rodinných příběhů, například z vyprávění mého dědy, který jako pekař projížděl na kole těsně po atentátu na Heydricha a později prchal z nucených prací v Linci. A také jeho táty legionáře. Stejně tak zmíněná píseň Obyčejné fotky je inspirována skutečným příběhem Honzovy pratety a jejích zážitků z útěku z nuceného nasazení a ve druhé rovině příběhem fotografa Ladislava Sitenského. Především nás ale tehdy československá historie zcela pohltila, sledovali jsme dokumenty, jezdili na místa spjatá s novodobou historií, neustále v autě probírali příběhy výsadkářů do protektorátu. A všechno tohle pak přirozeně vytrysklo na desce Kotlina.

V roce 2015 dostala Epydemye žánrovou cenu Anděl 2015 za album „Kotlina”. Jsou zde neuvěřitelně silné texty o hrdinech, ale i o “obyčejných” lidech, kteří byli vtrženi do soukolí dějin a válek 20. století. Jaké je to ale psát nejen o hrdinech, ale i o zrádcích? Dokázali jste se do nich vcítit? Je to vůbec možné?

Dokázat se do nich vcítit je asi jediná šance, jak píseň napsat. Pokusit se vidět svět jejich očima, lidsky, bez patosu. Samozřejmě s určitou „autorskou licencí“, je to stejné, jako když o nějaké osobnosti píšete beletrii a vymýšlíte dialogy. Asi nejtěžší bylo připustit si, že jsou tu stále jejich žijící potomci, ke kterým píseň může doputovat. Ale uklidnila nás třeba pozitivní reakce Zdeny Mašínové, pro kterou jsme hráli píseň o jejím otci, nebo zpráva z Ameriky od Jany Kánské, dcery Milady Horákové. 

Dovolím si parafrázovat text kapely Jananas, která už bohužel nevystupuje: „Proč kapela kolem třiceti natočí píseň pro děti…“. Taky to na vás přišlo? Takže, co bylo impulsem pro píseň a stejnojmenné album „Milé děti“ z roku 2019? Ovlivnily vaše děti tvorbu Epydemye?

Zmíněnou píseň jsem neslyšel, ale tuším, co tím Jana s Jendou chtěli říct. Chápu, že ten název Milé děti je hodně zavádějící a dost lidí tehdy zmátl, vlastně jsme ho vymysleli nejdříve tak trochu jako provokaci a až potom vznikly obě písně o „milých dětech“. Každopádně, termín „album pro děti“ má více významů. Může to být deska plná „tralalala“ popěvků, ale také album pro děti ve smyslu předání nějakého poselství, které si děti objeví, až jim bude třeba dvacet nebo třicet. Spíše je to tedy deska o dětech a našem životě s nimi. Píšeme vždy o tom, čím zrovna žijeme a tahle doba byla hodně intenzivní. Třeba píseň Milé děti je spíše takové „blues“ o tom, jak se nevyspíte, padáte únavou na hubu, jak na vás partner už nemá tolik času jako dřív, vy už nemáte zase tolik času na skládání písní. Ale stejně ty děti milujete.😀

Na vašich koncertech se často tančí. V našem sále Sboru Církve bratrské, kde budete hrát, jsou velmi pohodlná křesla… Věříte, že roztančíte i tento sál?

Žijeme ve složitém světě, ve kterém už je jen málo jistot. Jednou z mála jistot je to, že Lucka roztančí i sál Sboru Církve bratrské.

Těšíme se na váš koncert…

Kultura Š+H: Epydemye | Vstupenky | GoOut